Přeskočit na obsah

Tuvalu

Upravit odkazy
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tuvalu
vlajka Tuvalu
Vlajka		 znak Tuvalu
Znak
Hymna
Tuvalu mo te Atua
Motto
"Tuvalu mo te Atua" (Tuvalsky) "Tuvalu pro Všemohoucího"
Geografie

Poloha Tuvalu
Poloha Tuvalu

Hlavní městoFunafuti
Rozloha26 km² (192. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bodbezejmenné místo (5 m n. m.)
Časové pásmo+12
Poloha7°28′30″ j. š., 178°0′20″ v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel10 643[1] (194. na světě, 2022)
Hustota zalidnění423 obyv./km² (41. na světě)
HDI▲ 0,689 (střední) (129. na světě, 2023)
Jazyktuvalština, angličtina
Národnostní
složení		96 % Tuvalané
Náboženství
Státní útvar
Státní zřízeníunitární konstituční monarchie
Vznik1. října 1978 (nezávislost na Spojeném království)
KrálKarel III.
Generální guvernérTofiga Vaevalu Falani
Předseda vládyFeleti Teo
Měnaaustralský dolar, tuvalský dolar (AUD)
HDP/obyv. (PPP)6 076[2] USD
Giniho koeficient39 (2022)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1798 TUV TV
MPZTUV
Telefonní předvolba+688
Národní TLD.tv
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Tuvalu je ostrovní stát a mikrostát v Polynésii, která je částí Oceánie, v jižním Tichém oceánu. Leží východně od ostrovů Santa Cruz (které patří k Šalomounovým ostrovům), severovýchodně od Vanuatu, jihovýchodně od Nauru, jižně od Kiribati, západně od Tokelau, severozápadně od Samoy a Wallisu a Futuny a severně od Fidži. Nalézá se přibližně na půli cesty mezi Havají a Austrálií. Tuvalu je sopečné souostroví, které tvoří tři útesové ostrovy a šest pravých atolů, všechny velmi ploché a nízké, s chudými půdami. Podnebí je tropické rovníkové. Na ploše 26 km² žije 11 000 obyvatel,[1] což z Tuvalu činí rozlohou druhý nejmenší stát v Oceánii a čtvrtý nejmenší suverénní stát na světě, a zároveň nejméně lidnatý stát v Oceánii a druhý na světě. Hlavním a největším městem je Funafuti, kde žije přibližně polovina populace státu. Drtivá většina obyvatel jsou Tuvalané, úředními jazyky jsou tuvalština a angličtina. Drtivá většina obyvatel se hlásí ke křesťanství, převážně ke kalvinistické Tuvalské církvi.

Prvními obyvateli Tuvalu byli Polynésané, kteří sem přišli v rámci migrace Polynésanů do Tichomoří, která začala přibližně před třemi tisíci lety.[3] Dlouho předtím, než Evropané navázali kontakt s tichomořskými ostrovy, Polynésané často cestovali mezi ostrovy na kánoích. Jejich navigační dovednosti jim umožňovaly podnikat pečlivě naplánované cesty buď na plachetnicích s dvojitým trupem, nebo na kánoích s výložníkem.[4] Vědci se domnívají, že se Polynésané rozšířili ze Samoy a Tongy do atolů Tuvalu, které pak sloužily jako odrazový můstek pro další migraci do polynéských odlehlých oblastí v Melanésii a Mikronésii.[5][6][7]

V roce 1568 se španělský průzkumník a kartograf Álvaro de Mendaña stal prvním známým Evropanem, který proplul tímto souostrovím, a během expedice, kterou podnikl při hledání Terra Australis, spatřil ostrov Nui. Ostrov Funafuti, který v současnosti slouží jako hlavní město, byl v roce 1819 pojmenován Elliceův ostrov, později bylo celé souostroví nazváno jako Elliceovy ostrovy. Na konci 19. století si Velká Británie nárokovala kontrolu nad Elliceovými ostrovy a označila je za součást své sféry vlivu.[8] V říjnu 1892 prohlásil britský kapitán Herbert Gibson všechny Elliceovy ostrovy za britský protektorát a Británie jmenovala rezidentního komisaře, který spravoval Elliceovy ostrovy jako součást Britských západotichomořských teritorií. V letech 1916 až 1975 byly spravovány jako součást kolonie Gilbertovy a Elliceovy ostrovy. V roce 1974 se konalo referendum, které mělo rozhodnout, zda by Gilbertovy a Elliceovy ostrovy měly mít každá svou vlastní správu.[9] V důsledku toho kolonie Gilbertových a Elliceových ostrovů 1. října 1975 právně přestala existovat; 1. ledna 1976 byla stará správa oficiálně rozdělena[10] a vznikly dvě samostatné britské kolonie, Kiribati a Tuvalu. Dne 1. října 1978 se Tuvalu stalo plně nezávislým suverénním státem v rámci Společenství národů.

Tuvalu je unitární parlamentní konstituční monarchie, v níž je hlavou státu britský král, který je zastoupen generálním guvernérem s reprezentativní funkcí. Hlavou vlády je předseda vlády, zákonodárnou moc má jednokomorový parlament. Je rozvojovou zemí s ekonomikou s vyššími středními příjmy. Kvůli nedostatku půdy je silně závislé na dovozu potravin a rybolovu. Ekonomicky důležité je vydávání rybářských licencí mezinárodním společnostem a peněžní převody, které domů posílají tuvalští námořníci sloužící na nákladních lodích. Dvě třetiny zaměstnanců pracují ve veřejném sektoru. Jako nízko položený ostrovní stát je Tuvalu extrémně ohroženo vzestupem hladiny oceánů v důsledku globálního oteplování.[11] V indexu lidského rozvoje zaujímá 129. místo. Tuvalu je členem Organizace spojených národů, Světové banky, Tichomořského společenství, Fóra tichomořských ostrovů, Organizace afrických, karibských a tichomořských států. Aktivně se účastní mezinárodních klimatických jednání Aliance malých ostrovních států.

Název

[editovat | editovat zdroj]

„Tu valu“ znamená v tuvalštině „osm dohromady“, nebo „osm stojících vedle sebe“, ve smyslu „osm atolů“, přičemž „valu“ je kardinální číslo pro osm[11]. Symbolizuje to osm ostrovů a atolů s trvalým a stabilním osídlením (Funafuti, Nanumaga, Nanumea, Nui, Niutao, Nukufetau, Nukulaelae a Vaitupu). Devátý atol, Niulakita, je trvale obýván až od roku 1989.

V 18. století byly ostrovy známé jako Lagunové ostrovy, později jako Elliceovy ostrovy,[12] jak v 19. století celé souostroví pojmenoval anglický hydrograf Alexander George Findlay.[13]

Historie

[editovat | editovat zdroj]
Tuvalský muž v tradičním oděvu, nakreslený Alfredem Agatem v roce 1841 během americké průzkumné expedice

Tuvalané jsou Polynésané, kteří ostrovy osídlili před 2000 lety. Prvním Evropanem, který Tuvalu spatřil, byl 16. ledna 1568 španělský mořeplavec Álvaro de Mendaña de Neira, který narazil na ostrov Nui, ale nemohl se vylodit. Žádní další Evropané se zde neobjevili až do konce 18. století.

Kapitán John Byron proplul kolem ostrovů Tuvalu v roce 1764 během své plavby kolem světa jako kapitán lodi Dolphin (1751).[14] Tyto atoly zaznamenal do map jako Lagunové ostrovy. První zaznamenané spatření ostrova Nanumea Evropany provedl španělský námořní důstojník Francisco Mourelle de la Rúa, který kolem něj proplul 5. května 1781 jako kapitán fregaty La Princesa při pokusu o jižní přeplutí Tichého oceánu z Filipín do Nového Španělska. Nanumea zaznamenal jako San Augustin.[15][12]

V roce 1809 spatřil kapitán Patterson na brize Elizabeth ostrov Nanumea, když proplouval severními vodami Tuvalu během obchodní plavby z australského Sydney do Číny.[15] V květnu 1819 proplul jižními vodami Tuvalu Arent Schuyler de Peyster z New Yorku, kapitán ozbrojené brigantiny neboli korzárské lodi Rebecca, plující pod britskou vlajkou.[16][17] De Peyster spatřil Nukufetau a Funafuti, které pojmenoval Elliceův ostrov po anglickém politikovi Edwardu Elliceovi, členovi parlamentu za Coventry a majiteli nákladu lodi Rebecca.[18][19][20] Jméno Ellice bylo v práci anglického hydrografa Alexandra George Findlaye použito pro všech devět ostrovů.[13]

Začátkem 19. století se v oblasti vyskytovali velrybáři, ale ostrov navštěvovali jen zřídka kvůli obtížím při přistávání. Peruánští lovci otroků pročesávali Pacifik letech 1862–1864 a Tuvalu bylo jedním z nejpostiženějších souostroví s více než 400 zajatými lidmi z Funafuti a Nukulaelae, z nichž se nikdo nevrátil. V roce 1865 protestantští kongregacionalisté Londýnské misijní společnosti počali proces evangelizace Tuvalu. Konverzi ke křesťanství dokončili ve dvacátých letech 20. století. Koncem 19. století se na ostrovech počali usazovat evropští obchodníci, kteří doufali ve velké výnosy z místního bohatství. Evropané také přinesli v Tichomoří do té doby neznámé nemoci, jež na Tuvalu způsobily mnohá úmrtí.

V roce 1892 se ostrovy staly spolu s Kiribati britským protektorátem Gilbertovy a Elliceovy ostrovy. Protektorát se stal kolonií v roce 1915. V roce 1943 během druhé světové války bylo Tuvalu vybráno jako operační základna spojeneckých vojsk bojujících v Pacifiku s Japonci. Tisíce vojáků námořních sil zde bylo umístěno až do prosince 1945.

Vznik Organizace spojených národů po druhé světové válce vedl k tomu, že se Zvláštní výbor OSN pro dekolonizaci zavázal k procesu dekolonizace; v důsledku toho se britské kolonie v Tichomoří vydaly na cestu k sebeurčení.[21][22]

V roce 1974 byl v kolonii Gilbertovy a Elliceovy ostrovy zaveden ministerský systém vlády prostřednictvím změny ústavy. V tomtéž roce se konaly všeobecné volby[23] a v roce 1974 se konalo referendum, které mělo rozhodnout, zda by Gilbertovy a Elliceovy ostrovy měly mít každá svou vlastní správu.[24] V důsledku referenda došlo k oddělení ve dvou fázích. Tuvalské nařízení z roku 1975, které vstoupilo v platnost 1. října 1975, uznalo Tuvalu jako samostatnou korunní kolonii s vlastní vládou.[25] Druhá fáze nastala 1. ledna 1976, kdy byly z úředního aparátu kolonie Gilbertových a Elliceových ostrovů vytvořeny samostatné správy.[26]:s.169[27]

V roce 1976 Tuvalu přijalo tuvalský dolar, jehož měna obíhá vedle australského dolaru,[28][29] který byl zaveden již v roce 1966.

Volby do Sněmovny britské kolonie Tuvalu se konaly v srpnu 1977 a v říjnu 1977 byl Toaripi Lauti jmenován předsedou vlády Sněmovny kolonie Tuvalu. Sněmovna byla rozpuštěna v červenci 1978 a vláda Toaripi Lautiho pokračovala jako prozatímní vláda až do konání voleb v roce 1981.[30]

Toaripi Lauti se stal prvním předsedou vlády 1. října 1978, kdy se Tuvalu stalo nezávislým státem.[21][26]:s.153–177 Toto datum se také slaví jako Den nezávislosti země a je státním svátkem.[31]

Projev mladé tuvalské ženy na demonstraci proti globálnímu oteplování (australské Melbourne)

Dne 10. listopadu 2023 podepsalo Tuvalu s Austrálií smlouvu o Falepili Unii.[32] V tuvalštině označuje slovo „Falepili“ tradiční hodnoty dobrého sousedství, péče a vzájemného respektu.[33] Smlouva se zabývá změnou klimatu a bezpečností,[33] přičemž bezpečnostní hrozby zahrnují závažné přírodní katastrofy, pandemie a tradiční bezpečnostní hrozby.[33] Provádění smlouvy bude zahrnovat zvýšení příspěvku Austrálie do Tuvalského svěřenského fondu a do projektu Tuvalu Coastal Adaptation Project.[33] Austrálie rovněž poskytne každoročně 280 občanům Tuvalu možnost migrace do Austrálie, aby umožnila Tuvalanům klimatickou mobilitu související s klimatickými změnami.[33][34]

V roce 2025 žádalo asi 42 % populace země o tzv. klimatické vízum poskytované Austrálií,[35] jelikož jako nízko položený ostrovní stát je extrémně ohroženo vzestupem hladiny oceánů v důsledku globálního oteplování.

Státní symboly

[editovat | editovat zdroj]

Vlajka

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Vlajka Tuvalu.

Tuvalská vlajka je tvořena světle modrým listem o poměru stran 1:2, který má v kantonu vlajku Spojeného království. Ve vlající části je umístěno 9 hvězd, rozmístěných dle polohy jednotlivých ostrovů souostroví.[36][37]

Znak

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Státní znak Tuvalu.

Tuvalský státní znak je tvořen štítem, v jehož horní, modré části je kresba tradiční tuvalské stavby maneapy ve zlaté barvě na zeleném pažitu. V dolní, zlaté části jsou čtyři vlnitá modrá břevna. Kolem štítu je široký, zlatý lem se střídavě osmi zelenými banánovníkovými listy a osmi lasturami mořského mlže (Mitra episcopalis) v přirozených barvách. Pod štítem je zlatá stuha s heslem v tuvalštině TUVALU • MO • TE • ATUA (česky Tuvalu pro Boha).[37]

Hymna

[editovat | editovat zdroj]
Podrobnější informace naleznete v článku Tuvalská hymna.

Tuvalská hymna je píseň Tuvalu mo te Atua (česky Tuvalu pro Všemohoucího). Text a hudba je od Afaese Manoa.

Geografie

[editovat | editovat zdroj]
Mapa Tuvalu

Tuvalu je ostrovní země v Polynésii, která je součástí Oceánie, v jižním Tichém oceánu. Leží 1 300 km východně-severovýchodně od ostrovů Santa Cruz (které patří k Šalomounovým ostrovům), 1 400 km severovýchodně od Vanuatu, 1 500 km jihovýchodně od Nauru, 400 km jižně od Kiribati, 900 km západně od Tokelau, severozápadně od Samoy a Wallisu a Futuny a 800 km severně od Fidži. Nalézá se přibližně na půli cesty mezi Havají a Austrálií. Tuvalu je sopečné souostroví, které tvoří tři útesové ostrovy (Nanumaga, Niutao, Niulakita) a šest pravých atolů (Funafuti, Nanumea, Nui, Nukufetau, Nukulaelae a Vaitupu),[38] všechny velmi ploché a velmi nízké s chudými půdami. S celkovou rozlohou 26 km² je Tuvalu druhým nejmenším státem v Oceánii a čtvrtým nejmenším suverénním státem na světě (po Vatikánu, Monaku a Nauru). Ostrovy a atoly tvořící Tuvalu se rozprostírají v délce přibližně 700 km od severozápadu k jihovýchodu mezi 5° a 10° jižní šířky a mezi 176° a 180° východní délky, západně od 180. poledníku i západně od datové hranice.[39] Díky rozptýlenému uspořádání ostrovů má 38. největší výlučnou ekonomickou zónu o rozloze asi 750 000 km². Podnebí je tropické rovníkové.

Ostrůvek Fualifeke, atol Funafuti
Fongafale (atol Funafuti) z ptačí perspektivy

Na Tuvalu je velmi chudá půda, která je špatně využitelná pro zemědělství. Pitná voda se tu téměř nevyskytuje. Funafuti je největší atol a skládá se z četných ostrůvků kolem centrální laguny, která měří přibližně 25 km (sever–jih) a 18 km (západ–východ). Nejvyšší nadmořská výška souostroví činí 4,6 m na ostrově Niulakita. Všechny nízko položené atoly a útesové ostrovy Tuvalu jsou náchylné k zaplavení mořskou vodou během cyklónů a bouří.[40] Hladina moře na mareografu měřící výšku mořské hladiny na Funafuti stoupá o 3,9 mm ročně, což je přibližně dvojnásobek globálního průměru.[41] Během posledních čtyř desetiletí však zároveň došlo k čistému nárůstu rozlohy ostrůvků o 0,74 km² (2,9 %), i když změny nejsou rovnoměrné: 74 % ostrovů se zvětšilo a 27 % zmenšilo. Zpráva z roku 2018 uvádí, že stoupající hladina moře způsobuje zvýšený přenos energie vln přes povrchy útesů, což posouvá písek a vede k nánosům na pobřeží ostrovů.[38] Premiér Tuvalu vznesl námitku proti implikaci zprávy, že existují „alternativní“ strategie, jak se ostrované mohou přizpůsobit stoupající hladině moře, a kritizoval ji za to, že opomíjí problémy, jako je pronikání slané vody do podzemních vod v důsledku stoupající hladiny moře.[42]

Tuvalu v roce 1992 podepsalo Úmluvu o biologické rozmanitosti.[43][44] Převládajícím typem vegetace na ostrovech Tuvalu jsou obhospodařované kokosové háje, které pokrývají 43 % pevniny. Původní listnatý les tvoří pouze 4 % vegetačních typů,[45] přičemž 40 % původního listnatého lesa na ostrově Funafuti se nachází v Chráněné oblasti Funafuti. Tuvalu se nachází v suchozemském ekoregionu tropických vlhkých lesů západní Polynésie.[46]

Podnebí

[editovat | editovat zdroj]
Meteorologická služba Tuvalu, Fongafale, atol Funafuti

Tuvalu má tropické rovníkové podnebí (Af v Köppenově klasifikaci podnebí). Střídají se dvě odlišná roční období: období dešťů od listopadu do dubna a období relativního sucha od května do října.[47] V období dešťů spadne měsíčně kolem 400 mm srážek, v období sucha kolem 250 mm. Od listopadu do dubna, v období známém jako Tau-o-lalo, převládají západní vichřice a silné deště, zatímco od května do října jsou tropické teploty mírněny východními větry. Teplota je celý rok stálá, průměrná teplota je v lednu i červenci kolem 28 °C.

Tuvalu pociťuje vlivy jevů El Niño a La Niña, které jsou způsobeny změnami teplot oceánu v rovníkové a střední části Tichého oceánu. Jev El Niño zvyšuje pravděpodobnost tropických bouří a cyklónů, zatímco jev La Niña zvyšuje pravděpodobnost sucha. Obvykle na ostrovech Tuvalu spadne mezi 200 a 400 mm srážek za měsíc. Ve střední části Tichého oceánu dochází ke změnám z období La Niña na období El Niño.[48]

Silné tropické cyklóny se vyskytují obvykle jen zřídka, avšak nízká nadmořská výška ostrovů je činí velmi citlivými na vzestup hladiny moře. V letech 1940 až 1970 zasáhly Tuvalu v průměru tři cyklóny za desetiletí, v 80. letech jich však bylo osm.[40] Dopad jednotlivých cyklónů závisí na různých faktorech, včetně síly větru a také toho, zda se cyklón časově shoduje s přílivem. V roce 2016 byl zaveden varovný systém využívající satelitní síť Iridium, aby se odlehlé ostrovy mohly lépe připravit na přírodní katastrofy.[49]

Pobřeží na Funafuti

V březnu 2015 způsobil cyklón Pam, cyklón 5. kategorie, který zpustošil Vanuatu, škody na domech, úrodě a infrastruktuře na vnějších ostrovech.[50][51] Následně byl vyhlášen stav nouze a skoro 50 % z 10 000 obyvatel země bylo dočasně vysídleno.[52][53][54] Tři severní ostrovy, Nanumea, Nanumanga a Niutao, byly silně zasaženy povodněmi v důsledku přílivových vln. Více než 400 lidí ze severního ostrova Nanumanga bylo přesunuto do nouzového ubytování ve školních budovách, stejně jako dalších 85 rodin z Nukulaelae na jihu Tuvalu. Na ostrově Nui bouřkové přívaly znečistily zásoby vody a poškodily septiky a hřbitovy.[50][51][55] Z trojice centrálních ostrovů (Nui, Nukufetau a Vaitupu) utrpěl největší škody ostrov Nui;[56] ostrovy Nui i Nukufetau přišly o 90 % úrody.[57] Ze tří severních ostrovů utrpěl největší škody Nanumanga, kde bylo zaplaveno 60–100 domů a došlo k poškození zdravotnického zařízení.[57] Cyklón Pam vážně poničil ostrůvek Vasafua, který je součástí chráněné oblasti Funafuti. Kokosové palmy byly odplaveny, takže z ostrůvku zbyl pouze písčitý pruh.[58][59]

Dopady globálního oteplování

[editovat | editovat zdroj]
Povodně ve Funafuti způsobené dešti a přílivem v dubnu 2017.

Jelikož se jedná o nízko položené ostrovy bez okolního mělkého šelfu, jsou lidé na Tuvalu obzvláště citliví na změny hladiny moře a bouře, jejichž energie se nerozptýlí.[60][61][62] Nejvyšší bod Tuvalu leží pouze 4,6 metru nad hladinou moře. Tuvalské vedení se obává dopadů stoupající hladiny oceánů.[63] Odhaduje se, že vzestup hladiny moře o 20–40 centimetrů v příštích 100 letech by mohl Tuvalu učinit neobyvatelným.[64][65] Studie zveřejněná v roce 2018 odhadla změnu rozlohy devíti atolů a 101 útesových ostrovů Tuvalu v letech 1971 až 2014 a ukázala, že 75 % ostrovů se rozlohou zvětšilo, přičemž celkový nárůst činil více než 2 %.[66] Enele Sopoaga, tehdejší premiér Tuvalu, na tento výzkum reagoval prohlášením, že Tuvalu se nerozšiřuje a nezískalo žádnou další obyvatelnou půdu.[67][68] Sopoaga také uvedl, že evakuace ostrovů je až poslední možnost.[69]

Zda dochází k měřitelným změnám hladiny moře ve vztahu k ostrovům Tuvalu, je spornou otázkou.[70][71] S údaji o hladině moře z Funafuti z období před rokem 1993 byly spojeny problémy, které vedly ke zlepšení technologie zaznamenávání, aby bylo možné poskytnout spolehlivější data pro analýzu.[65] Míra nejistoty ohledně odhadů změny hladiny moře ve vztahu k ostrovům Tuvalu se odrazila v závěrech z roku 2002 vyvozených z dostupných dat.[65] Nejistota ohledně přesnosti údajů z tohoto mareografu měřící výšku mořské hladiny vedla k tomu, že v roce 1993 nainstalovala Australská národní přílivová stanice (NTF) moderní akustický měřič Aquatrak v rámci projektu monitorování hladiny moře a klimatu v jižním Pacifiku, který financovala agentura AusAID.[72] Zpráva z roku 2011 o Pacifickém programu pro vědu o změně klimatu, kterou vydala australská vláda,[73] dospěla k závěru: „Zvýšení hladiny moře v blízkosti Tuvalu měřené satelitními výškoměry od roku 1993 činí přibližně 5 mm ročně.“[74]

Plán na záchranu atolů umělým zvýšením jejich hladiny z roku 2007

Tuvalu přijalo národní akční plán, protože pozorovatelné změny v posledních deseti až patnácti letech ukazují obyvatelům Tuvalu, že došlo ke změnám hladiny moře.[75] Patří sem vyvěrání mořské vody přes porézní korálovou skálu, které při přílivu vytváří kaluže, a zaplavování nízko položených oblastí, včetně letiště, během jarních a královských přílivů.[76][77][78][79][80]

V listopadu 2022 ministr spravedlnosti, komunikace a zahraničních věcí Simon Kofe prohlásil, že v reakci na stoupající hladinu moře a vnímané selhání vnějšího světa v boji proti globálnímu oteplování země nahraje svou virtuální verzi do do digitální verze ve snaze zachovat svou historii a kulturu.[81]

Demonstranti na konferenci o změně klimatu na podporu Tuvalu.

Hlavní obavy ohledně klimatických změn vedly ke spuštění a rozvoji Národního akčního programu pro adaptaci (NAPA). Tato adaptační opatření jsou nezbytná k omezení rozsahu a závažnosti negativních dopadů změny klimatu. V rámci NAPA bylo vybráno sedm adaptačních projektů s různou tematikou. Jedná se o projekty v oblastech: pobřeží, zemědělství, vodní hospodářství, zdravotnictví, rybolov (dva různé projekty) a katastrofy. Například „cílem“ jednoho z těchto projektů, jako je projekt „pobřežní“, je „zvýšení odolnosti pobřežních oblastí a osídlení vůči změně klimatu“. A u projektu „vodní“ je to „adaptace na častý nedostatek vody prostřednictvím zvýšení kapacity domácností na vodu, příslušenství pro sběr vody a technik pro úsporu vody“.[82]

Projekt adaptace pobřežních oblastí Tuvalu (TCAP) byl zahájen v roce 2017 s cílem zvýšit odolnost ostrovů Tuvalu vůči výzvám vyplývajícím z vyšší hladiny moře.[83] Tuvalu bylo první zemí v Tichomoří, která získala přístup k financování v oblasti klimatu ze Zeleného klimatického fondu, a to s podporou Rozvojového programu OSN.[83] V prosinci 2022 byly zahájeny práce na projektu zúrodnění Funafuti. Cílem projektu je vytěžit písek z laguny a vybudovat na ostrově Funafuti plošinu o délce 780 m a šířce 100 m, což představuje celkovou plochu přibližně 7,8 ha, která je navržena tak, aby zůstala nad hladinou moře a mimo dosah bouřkových vln i po roce 2100.[83] Australské ministerstvo zahraničních věcí rovněž poskytlo finanční prostředky na TCAP. Dalšími projekty v rámci programu TCAP jsou investiční stavby na vnějších ostrovech Nanumea a Nanumaga, jejichž cílem je snížit riziko pobřežních škod způsobených bouřemi.[83]

Politika

[editovat | editovat zdroj]
Karel III.tuvalský král
Karel III.
tuvalský král
Tofiga Vaevalu Falanigenerální guvernér
Tofiga Vaevalu Falani
generální guvernér
Feleti Teopředseda vlády
Feleti Teo
předseda vlády

Politický systém Tuvalu je založen na parlamentní zastupitelské demokracii v rámci konstituční monarchie, v níž je hlavou státu britský král, zastupovaný generálním guvernérem s ceremoniální funkcí, zatímco předseda vlády je hlavou vlády. Výkonnou moc má vláda, zákonodárnou moc má jednokomorový parlament (zvaný Fale i Fono nebo Palamene o Tuvalu).

Tuvalu je členem Commonwealth realm, tedy uznává britského krále jako svého krále, současným tuvalským králem je král Karel III.

Mapa oblastí, ostrovů a atolů na Tuvalu

Tuvalu se řídí westminsterským systémem zastupitelské demokracie, ačkoli se jedná o nestranickou demokracii a volby se zde konají bez účasti formálních politických stran. V době získání nezávislosti měl parlament Tuvalu 12 členů,[84] postupně byl navýšen na 16 členů. Každý z 8 ostrovních volebních obvodů je tak zastoupen 2 poslanci, přičemž Niulakita je zastoupena poslanci z Niutao. 16 členů současného parlamentu je voleno z osmi dvoumandátových volebních obvodů prostřednictvím většinového blokového hlasování.[85][86]

Existuje osm ostrovních soudů a pozemkových soudů; odvolání v souvislosti s pozemkovými spory se podávají k odvolacímu panelu pozemkových soudů. Odvolání proti rozhodnutím ostrovních soudů a odvolacího panelu pozemkových soudů se podávají k magistrátnímu soudu, který má jurisdikci projednávat občanskoprávní případy do výše 10 000 tuvalských dolarů. Nadřízeným soudem je Vrchní soud Tuvalu, protože má neomezenou jurisdikci prvního stupně k určení práva Tuvalu a k projednání odvolání proti rozhodnutím nižších soudů. Proti rozhodnutím Vrchního soudu se lze odvolat k Odvolacímu soudu Tuvalu. Proti rozhodnutím Odvolacího soudu existuje právo odvolat se k Jeho Veličenstvu v radě, tj. k Soukromé radě v Londýně.[87][88]

V roce 2008 obyvatelé Tuvalu zamítli ústavní referendum, které navrhovalo nahradit královnu Tuvalu voleným prezidentem jako hlavou státu.

Administrativní členění

[editovat | editovat zdroj]

Tuvalu se skládá ze šesti atolů a tří útesových ostrovů, z nichž každý tvoří samostatný distrikt země. Jediná výjimka je nejmenší ostrůvek Niulakita, který je spravován jako součást distriktu Niutao (přesto je uveden v tabulce níže). Atoly/ostrovy, plocha, počty ostrovů, počet obyvatel a počet obcí dle sčítání lidu z roku 2022 jsou následující:

Atol/ostrov Hlavní
obec		 Plocha
země
(km2)		 Celková
plocha
(km2)		 Obyv.
(sčít. 2022)		 Min. počet
ostrůvků		 Počet
obcí
Atoly
FunafutiVaiaku2,402776 602309
NanumeaLolua3,872261052
NuiTanrake2,8317514214
NukufetauSavave2,99145581332
NukulaelaeFangaua1,8243341152
VaitupuAsau5,60101 00797
Ostrovy
NanumangaTonga3,003,0039151)2
NiulakitaNiulakita0,400,403611
NiutaoKulia2,532,5355041)2
Celkem
25,4452010 63212434
1) hlavní ostrov plus ostrůvky ve vnitrozemské laguně

Každý ostrov má svého vlastního náčelníka (ulu-aliki), několik podnáčelníků (alikiů) a komunitní radu (Falekaupule). Falekaupule, známá také jako te sina o fenua (šediváci země), je tradiční shromáždění starších. Neformální moc na místní úrovni vykonávají ulu-aliki a aliki, přičemž první jmenovaní jsou voleni na základě původu. Od přijetí zákona Falekaupule v roce 1997[89] jsou pravomoci a funkce Falekaupule sdíleny s pule o kaupule, starostou vesnice voleným na každém atolu.[90]

Obydlených je nejméně 11 ostrovů, které se rozkládají na největších ostrovech devíti atolů, plus dva ostrovy ve Funafuti. Tuvalu má definované kódy ISO 3166-2 pro 1 městskou radu (Funafuti) a 7 ostrovních rad. Niulakita, která má nyní sice svou vlastní ostrovní radu, není uvedena, protože je spravována jako součást distriktu Niutao.

Ekonomika

[editovat | editovat zdroj]
Národní banka Tuvalu

Tuvalu je zemědělskou rozvojovou zemí s ekonomikou s vyššími středními příjmy, která však vzhledem ke své rozloze a počtu obyvatel je zároveň státem s nejmenším hrubým domácím produktem na světě.[91] Ze zemědělských plodin je nejdůležitější sklizeň kokosových ořechů, tropického ovoce, zeleniny a škrobnaté maoty (áronovité rostliny Cyrtosperma merkusii) Pro živočišnou výrobu je významný rybolov, chov prasat a drůbeže. Přibližně tři čtvrtiny finančního objemu exportu tvoří ryby a čtvrtinu poplatky za registraci lodí.[pozn. 1][92] Na hrubém domácím produktu se s 70 % podílí nejvíce sektor služeb, následuje zemědělství s 16 % a průmysl s 7 % (k roku 2015, novější čísla nejsou k dispozici).[93] Zaměstnanci veřejného sektoru tvoří přibližně 65 % osob v oficiálním zaměstnání.

Zemědělství na Tuvalu se zaměřuje na pěstování kokosových palem a maoty (škrobnaté áronovité rostliny Cyrtosperma merkusii) ve velkých jámách s kompostovanou půdou pod hladinou podzemní vody. Tuvaluané se jinak věnují tradičnímu samozásobitelskému zemědělství a rybolovu pro vlastní potřebu. Zemědělská půda tvoří 60 % státu; přičemž trvalé porosty zabírají 60 % plochy země a orná půda a pastviny 0 % (odhad k roku 2023).[93] Zdaleka nejvíce se pěstují kokosové ořechy (2 400 tun), dále zelenina (620 tun), tropické ovoce (620 tun), banány (300 tun), jedlé kořeny hlízy s vysokým obsahem škrobu (150 tun) (čísla za rok 2024).[94] Přitom plocha, na které se pěstují kokosové ořechy, je (podle statistik FAO) 25 km²,[94] což je v podstatě celá rozloha souše země (která činí 26 km²). Chovají se prasata a drůbež.[94]

V roce 2024 patřily mezi nejvýznamnější vývozní položky ostrovní ekonomiky zmražené ryby (59 mil. USD, 74 % exportu státu) a dále remorkéry[pozn. 1] (19 mil. USD, 24 % exportu). Mezi hlavní obchodní partnery patří Thajsko (73 mil. USD), Filipíny (3 mil. USD) a Jižní Korea (1 mil. USD).[92]

Příjmy vlády pocházejí převážně z prodeje rybářských licencí, z výnosů z Tuvalského svěřenského fondu a z pronájmu internetové domény nejvyšší úrovně (TLD) „.tv“. Tuvalu začalo získávat příjmy z komercializace své internetové domény „.tv“,[95] kterou do roku 2021 spravovala společnost Verisign.[96][97] V roce 2023 byla na základě dohody mezi vládou Tuvalu a společností Go Daddy outsourcována marketingová činnost, prodej, propagace a budování značky domény .tv na společnost Tuvalu Telecommunications Corporation, která zřídila jednotku .tv.[98] V roce 2024 přišlo do tuvalského rozpočtu přes 10 mil. USD (tedy skoro 15 %, více než 1/7 ročního HDP) z 20 % vlastnictví internetové domény .tv.[99] Tuvalu také generuje příjmy z poštovních známek vydávaných Tuvalu Philatelic Bureau a z Tuvalu Ship Registry.

Důležitým zdrojem příjmů pro obyvatele Tuvalu jsou peněžní převody od Tuvalanů žijících v Austrálii a na Novém Zélandu a také převody od tuvalanských námořníků zaměstnaných na zahraničních lodích.[100] Přibližně 15 % dospělých mužů pracuje jako námořníci na obchodních lodích plujících pod cizí vlajkou.

Tuvalský svěřenský fond (TTF) byl založen v roce 1987 Spojeným královstvím, Austrálií a Novým Zélandem.[101] TTF je suverénní investiční fond, který je ve vlastnictví Tuvalu, ale je spravován mezinárodní radou a vládou Tuvalu. Pokud výkonnost TTF každoročně překročí svůj provozní cíl, jsou přebytečné prostředky převedeny do Konsolidovaného investičního fondu (CIF) a tuvalská vláda je může volně čerpat k financování rozpočtových výdajů.[102] V roce 2022 činí hodnota Tuvalu Trust Fund přibližně 190 milionů dolarů.[102] V roce 2021 vzrostla tržní hodnota TTF o 12 procent na nejvyšší úroveň v historii (261 procent HDP). Volatilita na globálních akciových trzích v roce 2022 však vedla k poklesu hodnoty TTF o 7 procent ve srovnání s koncem roku 2021.[102]

Finanční podporu Tuvalu poskytují také Japonsko, Jižní Korea a Evropská unie. Austrálie a Nový Zéland nadále přispívají kapitálem do Fondu TTF a poskytují další formy rozvojové pomoci.[100][101]

Pláž na atolu Funafuti

Vzhledem k odlehlosti země není cestovní ruch na Tuvalu nijak významný. Podle některých odhadů je nejméně navštěvovaným suverénním státem na světě.[103] V roce 2023 zemi navštívilo kolem 3100 turistů.[104] Dříve v roce 2010 sem zavítalo celkem 1 700 návštěvníků a v roce 2016 celkem 2 000.

Doprava

[editovat | editovat zdroj]

Dopravní služby na Tuvalu jsou omezené. Celková délka silnic činí přibližně osm kilometrů.[93] Ulice ve Funafuti byly zpevněny v polovině roku 2002, ostatní silnice však zůstávají nezpevněné. Na Tuvalu neexistují žádné železnice.

Funafuti je jediným přístavem, ale v laguně u Nukufetau se nachází hlubokovodní kotviště. Vylodění cestujících a nákladu na některých ostrovech je obtížné, protože útesové ostrovy nemají lagunu, do které by mohly vplout lodě, nebo laguna atolu nemá splavné kanály.

Jediné mezinárodní letiště na Tuvalu je Malae vakalele o Funafuti.

Obyvatelstvo

[editovat | editovat zdroj]
Historie počtu obyvatel
RokObyv.±% p.a.
19213 457—    
19313 994+1,45 %
19474 487+0,73 %
19635 444+1,22 %
19737 349+3,05 %
19797 349+0 %
19859 229+3,87 %
19919 043−0,34 %
20029 659+0,6 %
201210 640+0,97 %
202210 632−0,01 %
202510 954+1 %
Zdroj: Sčítání lidu, vládní odhad[105][1]

Podle vládních odhadů žije v roce 2025 na Tuvalu 10 954 obyvatel. Při posledním sčítání lidu z roku 2022 mělo Tuvalu 10 632 obyvatel,[1] což z něj činí nejméně lidnatý stát v Oceánii a druhý nejméně lidnatý stát na světě (po Vatikánu). Počet obyvatel představuje dvojnásobný nárůst oproti roku 1963 (o 59 let dříve) s průměrným ročním přírůstkem 1,1 %. S hustotou zalidnění přibližně 423 obyvatel na km² je Tuvalu druhým nejhustěji zalidněním státem (po Nauru) v Oceánii. Ženy tvoří 50,4 % celkové populace a muži 49,6 %. Střední délka života je 69 let (muži 66,5, ženy 71,6), střední věk je 27,8 (k roku 2024). Podíl obyvatel mladších 15 let činil 29 %, 63 % je ve věku 15 až 64 let a 8 % obyvatel je starších 65 let (k roku 2024). K roku 2023 žilo 66,2 % obyvatel ve městských oblastech, s ročním nárůstem 2,1 %.[93] Populace na Tuvalu je tudíž relativně mladá.

Porodnost je 2,33 dětí na jednu ženu (2024).[106] Zhruba polovina populace státu žije na atolu Funafuti.

Etnické skupiny

[editovat | editovat zdroj]

Obyvatelstvo Tuvalu je v drtivé většině polynéského etnika, přičemž přibližně 6 % populace tvoří Mikronésané hovořící kiribatsky.[107] Při posledním sčítání obyvatelstva v roce 2022 se za Tuvalany označilo 94 % obyvatel, další 4 % se označilo jako smíšené tuvalsko/kiribatské etnikum.[1] Tuvaluané jsou etnicky příbuzní s obyvateli Samoy a Tongy. Existují důkazy o dvojím genetickém původu obyvatel tichomořských ostrovů v Asii a Melanésii, což vyplývá z analýzy markerů chromozomu Y a mitochondriální DNA. Existují také důkazy o tom, že Fidži hrálo klíčovou roli v expanzi ze západu na východ v rámci Polynésie.[108] Předpokládá se, že k osídlení došlo tak, že se Polynésané rozšířili ze Samojských ostrovů na tuvalské atoly, přičemž Tuvalu poskytlo odrazový můstek k migraci do polynéských odlehlých komunit v Melanésii a Mikronésii.[109][5][6][7]

Jazyky

[editovat | editovat zdroj]

Tuvalština a angličtina jsou úředními jazyky na Tuvalu. Tuvalština patří do elliceanské skupiny polynéských jazyků a je vzdáleně příbuzná všem ostatním polynéským jazykům, jako je havajština, maorština, tahitština, rapanujština, samojština a tonžština.[110] Nejvíce je příbuzná jazykům, kterými se hovoří na polynéských odlehlých oblastech v Mikronésii a severní a střední Melanésii. Tuvalština si vypůjčila ze samojštiny v důsledku toho, že křesťanští misionáři na konci 19. a začátku 20. století byli převážně samojští.[111][110]

Tuvalštinou mluví prakticky každý, ačkoliv na Nui se hovoří mikronéským jazykem velmi podobným kiribatštině.[110][112] Angličtina je také úředním jazykem, ale v běžném životě se nepoužívá. Parlamentní a oficiální jednání se vedou v tuvalštině.

Na celém světě žije přibližně 13 000 tuvalských mluvčích.[113][114] Rádio Tuvalu vysílá programy v tuvalštině.[115][116][117]

Náboženství

[editovat | editovat zdroj]

Ústava Tuvalu zaručuje svobodu náboženského vyznání, včetně svobody praktikovat, svobody změnit náboženství, práva nedostávat náboženskou výuku ve škole ani se neúčastnit náboženských obřadů ve škole a práva „neskládat přísahu ani nečinit prohlášení, které je v rozporu s jeho náboženstvím nebo přesvědčením“.[118] Kongregační křesťanská církev Tuvalu, která je součástí kalvinistické tradice, je státní církví na Tuvalu;[119] ačkoli v praxi ji to pouze opravňuje k „privilegiu vykonávat zvláštní bohoslužby při významných národních událostech“.[120] Její stoupenci tvoří přibližně 86 % z 10 632 obyvatel souostroví (sčítání lidu z roku 2022).[119][121] Mezi další křesťanské skupiny patří katolická komunita Misie sui iuris Funafuti (1 %) a Adventisté sedmého dne (2 % populace).[121] Bratrská církev Tuvalu má 3 % populace.[121]

Baháʼí je největším menšinovým náboženstvím a největším nekřesťanským náboženstvím v Tuvalu. Tvoří 1 % populace.[121] Baháʼí jsou přítomní na Nanumea,[122] a Funafuti.[123] Muslimská komunita Ahmadija se skládá z přibližně 50 členů (0,4 % populace).[124] Zavedení křesťanství ukončilo uctívání duchů předků a dalších božstev (animismus),[125] spolu s mocí vaka-atua (kněží starých náboženství).[[126] Laumua Kofe popisuje objekty uctívání jako lišící se ostrov od ostrova, ačkoli uctívání předků bylo v roce 1870 reverendem Samuelem Jamesem Whitmeem popsáno jako běžná praxe.[127]

Zdraví

[editovat | editovat zdroj]

Nemocnice princezny Margarety na Funafuti je jedinou nemocnicí v Tuvalu a hlavním poskytovatelem lékařských služeb.

Od konce 20. století jsou největšími zdravotními problémy na Tuvalu obezita, přičemž více než 64 % z dospělé populace je obézních (index tělesné hmotnosti > 30). [128]Podle Organizace pro výživu a zemědělství zaujímá Tuvalu celkově třetí místo mezi samostatnými státy v žebříčku zemí seřazených podle průměrných hodnot indexu tělesné hmotnosti (po Tonze a Nauru).[129][130] Hlavní příčinou úmrtí jsou srdeční choroby, těsně následované cukrovkou a vysokým krevním tlakem.[131]

Školství

[editovat | editovat zdroj]

Vzdělání v Tuvalu je bezplatné a povinné pro děti ve věku 6 až 15 let. Každý ostrov má základní školu. Střední škola Motufoua se nachází na Vaitupu.[132] Studenti jsou ve škole ubytováni během školního roku a každé školní prázdniny se vracejí na své domovské ostrovy. Další střední škola Fetuvalu, denní škola provozovaná církví Tuvalu, se nachází na Funafuti.[133] Míra gramotnosti je 100 %.[106]

Kultura

[editovat | editovat zdroj]

Společenský systém

[editovat | editovat zdroj]

Tradiční společenský systém hraje na Tuvalu stále velkou roli. Každá z rodin má svůj vlastní úkol, neboli „salanga“, vykonávající pro komunitu, jako rybaření, stavbu domů nebo obranu. Tyto rodinné zkušenosti se dědí z otce na syna.

Architektura

[editovat | editovat zdroj]
Interiér maneapy na Funafuti, Tuvalu

Tradiční budovy Tuvalu využívaly rostliny a stromy z původního listnatého lesa,,[134] včetně dřeva ze stukače (Hernandia peltata); ngie neboli keře ingia (Pemphis acidula); mira (Thespesia populnea); tongy (Rhizophora mucronata); ibišku (Hibiscus tiliaceus).[134] Vlákno pochází z kokosu; ferra, původního fíkovníku (Ficus aspem); faly, neboli pandanu.[134] Budovy byly postaveny bez hřebíků, svázány pleteným sennitovým lanem ručně vyrobeným ze sušeného kokosového vlákna.[135]

Po kontaktu s Evropany se používaly železné výrobky, včetně hřebíků a vlnité střešní krytiny. Moderní budovy v Tuvalu jsou postaveny z dovážených stavebních materiálů, včetně dováženého dřeva a betonu.[135]

Církevní a komunitní budovy (maneapa) jsou obvykle natřeny bílou barvou známou jako lase, která se vyrábí spálením velkého množství mrtvých korálů s palivovým dřívím. Vzniklý bělavý prášek se smíchá s vodou a natře se jím budovy.[136]

Umění

[editovat | editovat zdroj]

Tuvaluské ženy používají kauri a další mušle v tradičních řemeslech.[137] Umělecké tradice Tuvalu se tradičně projevují v designu oděvů a tradičních řemesel, jako je zdobení rohoží a vějířů.[137] Háčkování (kolose) je jednou z uměleckých forem praktikovaných tuvaluskými ženami.[138] Design dámských sukní (titi), topů (teuga saka), čelenek, náramků a náramků, které se dodnes používají při představeních tradičních tanečních písní Tuvalu, představuje současné tuvaluské umění a design.[139] Hmotná kultura Tuvalu využívá tradiční designové prvky v artefaktech používaných v každodenním životě, jako je design kánoí a rybářských háčků vyrobených z tradičních materiálů.[140][141] V roce 2015 se na Funafuti konala výstava tuvalského umění s díly, která se zabývala změnou klimatu očima umělců, a výstavou Kope ote olaga (životní majetek), což je ukázka různých artefaktů tuvalské kultury.[142]

Hudba a tanec

[editovat | editovat zdroj]
Tuvalská tanečnice na festivalu Pasifika v Aucklandu

Tradiční hudba Tuvalu se skládá z řady tanců, nejznámější jsou fakaseasea, fakanau a fatele.[143] Fatele se ve své moderní podobě hraje na komunitních akcích a na oslavu vůdců a dalších významných osobností, jako byla například návštěva vévody a vévodkyně z Cambridge v září 2012.[144][145] Tuvaluský styl lze popsat jako „hudební mikrokosmos Polynésie, kde koexistují současné a starší styly“.

Tradiční hudba před příchodem Evropanů obsahovala básně přednášené v sérii monotónních recitací avšak tato tradice již zanikla, stejně tak jako pracovní písně zpívané ženami k podpoření pracujících mužů.

Kuchyně

[editovat | editovat zdroj]

Základní surovinou tuvalské kuchyně je maota (áronovité rostliny Cyrtosperma merkusii, tzv. bažinné taro). Mezi další často používané suroviny patří kokos, banány, chlebovník a rýže, dále také ryby, mořské plody (například krab palmový). Dále se používá také vepřové maso a maso z mořských ptáků (například nody). Tuvalská kuchyně nebyla příliš ovlivněna ostatními kuchyněmi, existuje ale malý vliv britské kuchyně. Mnoho pokrmů se také dováží ve formě konzerv. Příklady tuvalských pokrmů a nápojů: palusami (pokrm na Tuvalu také nazývaný jako samoa), listy taro vařené v kokosovém mléce; fekei, drcená hlíza maoty vařená v pulakovém listu a podávaná s kokosovým mlékem; kari z tuňáka a kokosového mléka; smažené kousky z těsta z kokosu a banánů; tulolo, pokrm z hlíz maoty a kokosového mléka, specialita ostrova Niutao.[146][147][148][149]

Sport

[editovat | editovat zdroj]

Tradičním sportem hraným v Tuvalu je kilikiti,[150] což je sport podobný kriketu.[151] Oblíbeným sportem specifickým pro Tuvalu je Te ano (míč), který se hraje se dvěma kulatými míči o průměru 12 cm.[152] Te ano je tradiční hra podobná volejbalu, ve které se dva tvrdé míče vyrobené z listů pandanu hází velkou rychlostí volejbalem, přičemž se členové týmu snaží zastavit dopad míče na zem.[153] Tradičními sporty na konci 19. století byly dostihy, hod kopím, šerm holí a zápas, ačkoli křesťanští misionáři tyto aktivity neschvalovali.[154]

Mezi oblíbené sporty v Tuvalu patří v moderní době kilikiti, Te ano, fotbal, futsal, volejbal, házená, basketbal a sedmičkové ragby. Tuvalu má sportovní organizace pro atletiku, badminton, tenis, stolní tenis, volejbal, fotbal, basketbal, ragby, vzpírání a powerlifting. Na Pacifických minihrách v roce 2013 získal Tuau Lapua Lapua první zlatou medaili Tuvalu v mezinárodní soutěži ve vzpírání mužů v kategorii do 62 kg. (Získal také bronz v nadhozu a celkově stříbrnou medaili v kombinované disciplíně.)[316] V roce 2015 získal Telupe Iosefa první zlatou medaili, kterou Tuvalu na Pacifických hrách získal v powerliftingu mužů v kategorii do 120 kg.[155][156][157]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. 1 2 V ekonomických statistikách se objevuje jako produkce lodí, ve skutečnosti jde o poplatky za užívání námořní vlajky. Majitelé lodí zaregistrují obchodní loď v lodním rejstříku jiné země, než je země původu majitelů, a loď pluje pod civilní vlajkou této země, používá se pojem „vlajka výhodnosti“ (Flag of convenience, FOC).

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Tuvalu na anglické Wikipedii.

  1. 1 2 3 4 5 Tuvalu 2022 Census on Population and Housing Analytical Report [online]. Pacific Community (SPC) and Central Statistics Division (CSD), March 2025 [cit. 2025-12-09]. Dostupné online.
  2. ↑ World Economic Outlook database (Tuvalu) [online]. International Monetary Fund, October 2023 [cit. 2024-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 January 2024.
  3. ↑ HOWE, Kerry. The Quest for Origins. New Zealand: Penguin, 2003. ISBN 0-14-301857-4. S. 68–70.
  4. ↑ BELLWOOD, Peter. The Polynesians – Prehistory of an Island People. [s.l.]: Thames and Hudson, 1987. S. 39–44.
  5. 1 2 BELLWOOD, Peter. The Polynesians – Prehistory of an Island People. [s.l.]: Thames and Hudson, 1987. S. 29 & 54.
  6. 1 2 BAYARD, D.T. The Cultural Relationships of the Polynesian Outliers. [s.l.]: Otago University, Studies in Prehistoric Anthropology, Vol. 9, 1976.
  7. 1 2 KIRCH, P.V. The Polynesian Outliers. [s.l.]: 95 (4) Journal of Pacific History, 1984. S. 224–238.
  8. ↑ Declaration between the Governments of Great Britain and the German Empire relating to the Demarcation of the British and German Spheres of Influence in the Western Pacific, signed at Berlin, April 6, 1886 [online]. 1886 [cit. 2017-10-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 October 2017.
  9. ↑ Moment of Decision for Ellice [online]. 1 August 1974 [cit. 2021-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 October 2021.
  10. ↑ W. David McIntyre. The Partition of the Gilbert and Ellice Islands [online]. [cit. 2020-10-24]. S. 135–146. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 December 2017.
  11. ↑ Tuvalu: The disappearing island nation recreating itself in the metaverse [online]. 21 November 2024 [cit. 2024-11-22]. Dostupné online. (anglicky)
  12. 1 2 Laumua Kofe, Palagi and Pastors, Tuvalu: A History, Ch. 15, (USP / Tuvalu government)
  13. 1 2 A Directory for the Navigation of the Pacific Ocean: With Description of Its Coasts, Islands, Etc. from the Strait of Magalhaens to the Arctic Sea (1851)
  14. ↑ Circumnavigation: Notable global maritime circumnavigations [online]. Solarnavigator.net [cit. 2009-07-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 May 2009.
  15. 1 2 Keith S. Chambers & Doug Munro, The Mystery of Gran Cocal: European Discovery and Mis-Discovery in Tuvalu, 89(2) (1980) The Journal of the Polynesian Society, 167–198
  16. ↑ DE PEYSTER, J. Watts (John Watts); DE PEYSTER, Arent Schuyler. Internet Archive. Military (1776–'79) transactions of Major, afterwards Colonel, 8th or King's foot, Arent Schuyler de Peyster... [microform] [online]. S.l. : s.n., 6 December 1800. Dostupné online.
  17. ↑ The De Peysters July 2017/https://web.archive.org/web/20170703170833/http://corbett-family-history.com/de-peyster Archivováno 3. 7. 2017 na Wayback Machine.. corbett-family-history.com
  18. ↑ Kofe, Laumua; Palagi and Pastors in Tuvalu: A History, Ch. 15
  19. ↑ MAUDE, H.E. Post-Spanish Discoveries in the Central Pacific. Journal of the Polynesian Society. November 1986, s. 67–111. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 March 2012.
  20. ↑ What's In A Name? Ellice Islands Commemorate Long-Forgotten Politician [online]. 1 June 1966 [cit. 2021-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 April 2023.
  21. 1 2 SAPOAGA, Enele. Tuvalu: A History. Redakce Laracy Hugh. [s.l.]: University of the South Pacific/Government of Tuvalu, 1983. Kapitola Chapter 19, Post-War Development, s. 146–152.
  22. ↑ GOLDSMITH, Michael. The Colonial and Postcolonial Roots of Ethnonationalism in Tuvalu. The Journal of the Polynesian Society. 2012, s. 129–150. doi:10.15286/jps.121.2.129-150. JSTOR 41705922.
  23. ↑ General election, 1974: report / Gilbert and Ellice Islands Colony. [s.l.]: Gilbert and Ellice Islands Colony. Tarawa: Central Government Office, 1974.
  24. ↑ Nohlen, D, Grotz, F & Hartmann, C (2001) Elections in Asia: A data handbook, Volume II, p831 ISBN 0-19-924959-8
  25. ↑ Ellice goes it alone on October 1 [online]. 1 May 1975 [cit. 2021-10-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 October 2021.
  26. 1 2 ISALA, Tito. Tuvalu: A History. Redakce Laracy Hugh. [s.l.]: University of the South Pacific/Government of Tuvalu, 1983. Kapitola Chapter 20, Secession and Independence.
  27. ↑ MCINTYRE, W. David. The Partition of the Gilbert and Ellice Islands. Island Studies Journal. 2012, s. 135–146. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 December 2017. doi:10.24043/isj.266. S2CID 130336446.
  28. ↑ Bowman, Chakriya. Pacific island countries and dollarisation. Pacific Economic Bulletin. 2004, s. 115–132. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 31 March 2024.
  29. ↑ Exchange Control Regulations – 2008 Revised Edition CAP. 38.15.1 [online]. 2008 [cit. 2024-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 March 2024.
  30. ↑ Palamene o Tuvalu (Parliament of Tuvalu) [online]. 1981 [cit. 2013-03-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 August 2012.
  31. ↑ Tuvalu Independence Day [online]. January 2023 [cit. 2023-08-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 5 August 2023.
  32. ↑ Australia-Tuvalu Falepili Union treaty [online]. Australian Department of Foreign Affairs and Trade [cit. 2023-11-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 November 2023.
  33. 1 2 3 4 5 Joint Statement on the Falepili Union between Tuvalu and Australia [online]. Department of the Prime Minister and Cabinet, 10 November 2023 [cit. 2023-11-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 November 2023.
  34. ↑ Daniel Hurst and Josh Butler. Australia to offer residency to Tuvalu citizens displaced by climate change. The Guardian. The Guardian Australia, 10 November 2023. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 November 2023.
  35. ↑ ČTK. Tuvalu se potápí. Roste zájem o klimatické vízum v Austrálii. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2025-07-02]. Dostupné online.
  36. ↑ Tuvalská vlajka na Flags of the World
  37. 1 2 Vlajky a znaky Tuvalu. Vexilolog [online]. Josef Hubka, 2015-08 [cit. 2023-04-24]. Čís. 57. Dostupné online.
  38. 1 2 PAUL S. KENCH, MURRAY R. FORD & SUSAN D. OWEN. Patterns of island change and persistence offer alternate adaptation pathways for atoll nations. Nature Communications. 9 February 2018. doi:10.1038/s41467-018-02954-1. PMID 29426825. Bibcode 2018NatCo...9..605K.
  39. ↑ Maps of Tuvalu [online]. [cit. 2021-01-15]. Dostupné online.
  40. 1 2 CONNELL, John. Vulnerable Islands: Climate Change, Techonic Change, and Changing Livelihoods in the Western Pacific. The Contemporary Pacific. 2015, s. 1–36. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 July 2018. doi:10.1353/cp.2015.0014. S2CID 162562633.
  41. ↑ PAUL S. KENCH, MURRAY R. FORD & SUSAN D. OWEN. Patterns of island change and persistence offer alternate adaptation pathways for atoll nations (Supplementary Note 2). Nature Communications. 9 February 2018, s. 605. doi:10.1038/s41467-018-02954-1. PMID 29426825. Bibcode 2018NatCo...9..605K.
  42. ↑ MOVONO, Lice. Tuvalu PM refutes AUT research [online]. 12 February 2018 [cit. 2018-02-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 February 2018.
  43. ↑ Tuvalu Sixth National Report to the Convention on Biological Diversity [online]. Government of Tuvalu, 2020 [cit. 2023-11-11]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2023.
  44. ↑ THAMAN, Randy; TEAKAU, Faoliu; SAITALA, Moe; FALEGA, Epu; PENIVAO, Feagaiga; TEKENENE, Mataio; ALEFAIO, Semese. Tuvalu National Biodiversity Strategy and Action Plan: Fifth National Report to the Convention on Biological Diversity [online]. 2016 [cit. 2019-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 December 2017.
  45. ↑ THAMAN, Randy; PENIVAO, Feagaiga; TEAKAU, Faoliu; ALEFAIO, Semese; SAAMU, Lamese; SAITALA, Moe; TEKINENE, Mataio. Report on the 2016 Funafuti Community-Based Ridge-To-Reef (R2R) [online]. 2017 [cit. 2019-05-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 May 2019.
  46. ↑ DINERSTEIN, Eric; OLSON, David; JOSHI, Anup; VYNNE, Carly; BURGESS, Neil D.; WIKRAMANAYAKE, Eric; HAHN, Nathan. An Ecoregion-Based Approach to Protecting Half the Terrestrial Realm. BioScience. 2017, s. 534–545. ISSN 0006-3568. doi:10.1093/biosci/bix014. PMID 28608869.
  47. ↑ Current and Future Climate of Tuvalu [online]. 2011 [cit. 2015-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 January 2021.
  48. ↑ El Niño/Southern Oscillation (ENSO) Diagnostic Discussion [online]. 10 April 2014 [cit. 2014-04-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 June 2015.
  49. ↑ Tuvalu to introduce new early warning system [online]. Radio New Zealan], 10 June 2016 [cit. 2016-06-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 June 2016.
  50. 1 2 Emergency Plan of Action (EPoA) Tuvalu: Tropical Cyclone Pam [online]. ReliefWeb, 16 March 2015 [cit. 2015-03-17]. Dostupné online.
  51. 1 2 One Tuvalu island evacuated after flooding from Pam [online]. 18 March 2015 [cit. 2015-03-18]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 April 2015.
  52. ↑ Flooding in Vanuatu, Kiribati and Tuvalu as Cyclone Pam strengthens [online]. 13 March 2015 [cit. 2015-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 August 2017.
  53. ↑ State of emergency in Tuvalu [online]. 14 March 2015 [cit. 2015-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 March 2015.
  54. ↑ 45 percent of Tuvalu population displaced – PM [online]. 15 March 2015 [cit. 2015-03-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 March 2015.
  55. ↑ Tuvalu: Tropical Cyclone Pam Situation Report No. 1 (as of 22 March 2015) [online]. Relief Web, 22 March 2015 [cit. 2015-03-25]. Dostupné online.
  56. ↑ Forgotten paradise under water [online]. 1 May 2015 [cit. 2015-06-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 June 2015.
  57. 1 2 Tuvalu: Tropical Cyclone Pam Situation Report No. 2 (as of 30 March 2015) [online]. Relief Web, 30 March 2015 [cit. 2015-03-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 July 2015.
  58. ↑ WILSON, David. Vasafua Islet vanishes [online]. 4 July 2015 [cit. 2015-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 July 2015.
  59. ↑ ENDOU, Shuuichi. バサフア島、消失・・・(Vasafua Islet vanishes) [online]. 28 March 2015 [cit. 2015-07-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 May 2015.
  60. ↑ FARBOTKO, Carol. Saving Tuvaluan Culture from Imminent Danger [online]. [cit. 2012-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 June 2013.
  61. ↑ LAZRUS, Heather. Island Vulnerability (Tuvalu) [online]. [cit. 2012-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 July 2012.
  62. ↑ Pacific Adaptation to Climate Change Tuvalu Report of In-Country Consultations [online]. 2009 [cit. 2011-10-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 January 2012.
  63. ↑ Sea Level Rise A Big Problem For Tuvalu, Prime Minister Says [online]. 22 July 1997 [cit. 2009-12-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 25 June 2009.
  64. ↑ Patel, S. S. A sinking feeling. Nature. 2006, s. 734–736. doi:10.1038/440734a. PMID 16598226. S2CID 1174790. Bibcode 2006Natur.440..734P.
  65. 1 2 3 HUNTER, J. A. Note on Relative Sea Level Change at Funafuti, Tuvalu [online]. 2002 [cit. 2017-03-02]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2017.
  66. ↑ 'Sinking' Pacific nation is getting bigger, showing islands are geologically dynamic: study | The Japan Times [online]. 11 February 2018 [cit. 2019-12-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 11 February 2018.
  67. ↑ KENCH, Paul S; FORD, Murray R; OWEN, Susan D. Patterns of island change and persistence offer alternate adaptation pathways for atoll nations. Nature Communications. 2018, s. 605. doi:10.1038/s41467-018-02954-1. PMID 29426825. Bibcode 2018NatCo...9..605K.
  68. ↑ Tuvalu PM Refutes Aut Research. kmt.news. 19 March 2018. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 March 2019. (anglicky)
  69. ↑ ELEANOR AINGE ROY. 'One day we'll disappear': Tuvalu's sinking islands. The Guardian. 17 May 2019. Dostupné online [cit. 17 May 2019].
  70. ↑ Vincent Gray. The Truth about Tuvalu [online]. 15 June 2006 [cit. 2018-04-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 April 2018.
  71. ↑ DE FREITAS, Chris. Human interference real threat to Pacific atolls. NZ Herald/Pacnews. 11 December 2013. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 January 2018.
  72. ↑ HUNTER, John R. A Note on Relative Sea Level Change at Funafuti, Tuvalu [online]. Antarctic Cooperative Research Centre, 2002 [cit. 2018-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2017.
  73. ↑ Climate Change in the Pacific: Scientific Assessment and New Research [online]. November 2011 [cit. 2011-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 March 2011.
  74. ↑ Climate Change in the Pacific: Volume 2: Country Reports. Australia Government: Pacific Climate Change Science Program, 2011. Kapitola Ch.15 Tuvalu.
  75. ↑ Tuvalu's National Adaptation Programme of Action [online]. May 2007 [cit. 2015-09-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 3 March 2016.
  76. ↑ MASON, Moya K. Tuvalu: Flooding, Global Warming, and Media Coverage [online]. [cit. 2011-10-13]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2011.
  77. ↑ HOLOWATY KRALES, Amelia. Chasing the Tides, parts I & II [online]. 20 February 2011 [cit. 2012-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 9 May 2013.
  78. ↑ MASON, Moya K. Tuvalu: Flooding, Global Warming, and Media Coverage [online]. 1983 [cit. 2015-02-15]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 October 2011.
  79. ↑ DEKKER, Rodney. Island neighbours at the mercy of rising tides [online]. Australian Broadcasting Corporation, 9 December 2011 [cit. 2011-12-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2 March 2021.
  80. ↑ Anne Fauvre Chambers; KEITH STANLEY CHAMBERS. Five Takes on Climate and Cultural Change in Tuvalu. The Contemporary Pacific. 2007, s. 294–306. doi:10.1353/cp.2007.0004. S2CID 161220261.
  81. ↑ CRAYMER, Lucy. Tuvalu turns to the metaverse as rising seas threaten existence. Reuters. 2022-11-15. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 17 November 2022. (anglicky)
  82. ↑ NAPA DRAFT FINAL: Tuvalu's National Adaptation Programme of Action [online]. 2007 [cit. 2021-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 December 2021.
  83. 1 2 3 4 BOUADZE, Levan. Groundbreaking ceremony in Funafuti for Tuvalu's coastal adaptation [online]. UNDP Pacific Office in Fiji, 6 December 2022 [cit. 2023-11-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 November 2023.
  84. ↑ Palamene o Tuvalu (Parliament of Tuvalu) [online]. 1998 [cit. 2013-03-07]. Dostupné online.
  85. ↑ CLEMENTS, Quiton. Tuvalu Legislative Needs Assessment [online]. December 2000 [cit. 2021-10-04]. Dostupné online.
  86. ↑ PAULSON PANAPA & JON FRAENKEL. The Loneliness of the Pro-Government Backbencher and the Precariousness of Simple Majority Rule in Tuvalu [online]. 2008 [cit. 2015-04-11]. Dostupné online.
  87. ↑ Corrin-Care, Jennifer; NEWTON, TESS; PATERSON, DON. Introduction to South Pacific Law. London: Cavendish Publishing Ltd, 1999.
  88. ↑ PACLII [online]. [cit. 2013-03-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 November 2011.
  89. ↑ Falekaupule Act (1997) [online]. [cit. 2014-04-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 30 October 2013.
  90. ↑ Bennetts, Peter; WHEELER, TONY. Time & Tide: The Islands of Tuvalu. [s.l.]: Lonely Planet, 2001. ISBN 1-86450-342-4.
  91. ↑ Data Explorer [online]. [cit. 2025-10-24]. Dostupné online.
  92. 1 2 The Observatory of Economic Complexity. The Observatory of Economic Complexity [online]. [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  93. 1 2 3 4 Tuvalu - The World Factbook. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-04-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-01-23. (anglicky)
  94. 1 2 3 FAOSTAT. www.fao.org [online]. [cit. 2026-04-28]. Dostupné online.
  95. ↑ Conway, James M. Entrepreneurship, Tuvalu, development and .tv: a response. Island Studies Journal. 2015, s. 229–252. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 19 October 2021. doi:10.24043/isj.329. S2CID 248650961.
  96. ↑ BERKENS, Michael H. Verisign Renews Contract With Tuvalu To Run .TV Registry Through 2021 [online]. The Domains, 25 February 2012 [cit. 2012-02-27]. Dostupné online.
  97. ↑ LEE, Alexander. Tuvalu is a tiny island nation of 11,000 people. It's cashing in thanks to Twitch. The Washington Post. 23 December 2019. Dostupné online [cit. 26 December 2019].
  98. ↑ .tv Unit at Tuvalu Telecommunications Corporation [online]. Department of Foreign Affairs – Government of Tuvalu, 13 December 2023 [cit. 2023-11-25]. Dostupné online.
  99. ↑ DEV, Atul. Life in a ‘sinking nation’: Tuvalu’s dreams of dry land. The Guardian. 2025-08-14. Dostupné online [cit. 2026-04-28]. ISSN 0261-3077. (anglicky)
  100. 1 2 Australian Government: AusAID (Tuvalu) [online]. [cit. 2011-09-01]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 20 March 2012.
  101. 1 2 Goldsmith, Michael. The Colonial and Postcolonial Roots of Ethnonationalism in Tuvalu. Journal of the Polynesian Society. 2012, s. 129–150. doi:10.15286/jps.121.2.129-150.
  102. 1 2 3 Tuvalu: 2023 Article IV Consultation-Press Release; Staff Report; and Statement by the Executive Director for Tuvalu [online]. International Monetary Fund Country Report No. 2023/267, 21 July 2023 [cit. 2023-09-24]. S. 6. Dostupné online.
  103. ↑ Number of inbound tourism arrivals | Tuvalu (1995−2024) − Data, Charts & Analysis. statbase.org [online]. [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  104. ↑ Social Statistics Release | Tuvalu Central Statistics Division [online]. 2026-03-17 [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  105. ↑ Tuvalu 2002 population and housing census [online]. Secretariat of the Pacific Community, 2005 [cit. 2026-04-28]. Dostupné online. (anglicky)
  106. 1 2 Samoa - The World Factbook. www.cia.gov [online]. [cit. 2026-04-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2026-01-31. (anglicky)
  107. ↑ Population of communities in Tuvalu [online]. world-statistics.org, 11 April 2012 [cit. 2016-03-20]. Dostupné online.
  108. ↑ Melanesian and Asian Origins of Polynesians: mtDNA and Y Chromosome Gradients Across the Pacific [online]. October 2009 [cit. 2014-01-23]. Dostupné online.
  109. ↑ Smith, S. Percy. The First Inhabitants of the Ellice Group. Journal of the Pacific Society. 1897, s. 209–10.
  110. 1 2 3 Tuvaluan (Te 'gana Tūvalu) [online]. Omniglot [cit. 2012-11-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 March 2023.
  111. ↑ MUNRO, D. The Covenant Makers: Islander Missionaries in the Pacific. Redakce D. Munro & A. Thornley. [s.l.]: Suva, Fiji, Pacific Theological College and the University of the South Pacific, 1996. ISBN 9820201268. Kapitola Samoan Pastors in Tuvalu, 1865–1899, s. 124–157.
  112. ↑ Tuvalu [online]. [cit. 2015-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 May 2023.
  113. ↑ Besnier, Niko (2000). Tuvaluan: A Polynesian Language of the Central Pacific April 2023/https://web.archive.org/web/20230427121540/https://books.google.com/books?id=rhjgLnIMeawC Archivováno 27. 4. 2023 na Wayback Machine.. London: Routledge, ISBN 0-203-02712-4.
  114. ↑ Jackson, Geoff and Jackson, Jenny (1999). An introduction to Tuvaluan April 2023/https://web.archive.org/web/20230411075302/https://books.google.com/books?id=0T6FBzA4pvUC Archivováno 11. 4. 2023 na Wayback Machine.. Suva: Oceania Printers, ISBN 982-9027-02-3.
  115. ↑ ROBIE, David. Nius Bilong Pasifik: Mass Media in the Pacific. [s.l.]: University of Papua New Guinea Press, 1995. ISBN 9980840528.
  116. ↑ Lee Duffield, Amanda Watson; MARK HAYES. Media and Communication Capacities in the Pacific region [online]. 2008 [cit. 2015-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 13 March 2016.
  117. ↑ TACCHI, Jo; HORST, Heather; PAPOUTSAKI, Evangelia; THOMAS, Verena; EGGINS, Joy. State of Media & Communication Report – Tuvalu [online]. 6 October 2013 [cit. 2015-01-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 12 August 2014.
  118. ↑ Constitution of Tuvalu, article 23.
  119. 1 2 Tuvalu [online]. religiousfreedom.com [cit. 2015-12-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 March 2016.
  120. ↑ 2010 Report on International Religious Freedom – Tuvalu [online]. 17 November 2010 [cit. 2015-12-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 26 September 2013.
  121. 1 2 3 4 Tuvalu 2022 Census on Population and Housing – Analytical report [online]. Tuvalu Central Statistics Division, March 2025. S. 11. Dostupné online.
  122. ↑ Tuvalu [online]. [cit. 2019-12-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 29 March 2023.
  123. ↑ FAINU, Kalolaine. Dancing, feasts and faith mark life on a vanishing island – Tuvalu photo essay [online]. 27 June 2023 [cit. 2023-11-11]. Dostupné online.
  124. ↑ Gary D. Bouma; RODNEY LING; DOUGLAS PRATT. Religious Diversity in Southeast Asia and the Pacific. [s.l.]: [s.n.], 2010. Dostupné online. S. 198.
  125. ↑ Hedley, pp. 46–52
  126. ↑ W. J. Sollas. The Legendary History of Funafuti. Nature. 11 February 1897, s. 353–355. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 July 2022. doi:10.1038/055353a0. S2CID 4056485.
  127. ↑ Kofe, Laumua "Old Time Religion" in Tuvalu: A History
  128. ↑ FAOSTAT. www.fao.org [online]. [cit. 2026-04-28]. Dostupné online.
  129. ↑ Prevalence of of obesity among adults. Data by Countries from 1990 to 2022. statbase.org [online]. [cit. 2026-04-15]. Dostupné online. (anglicky)
  130. ↑ FAO. World Food and Agriculture – Statistical Yearbook 2025. [s.l.]: FAO ; Dostupné online. ISBN 978-92-5-140174-3. (English)
  131. ↑ 2007 University Student Exchange Programme- Fiji and Tuvalu [online]. Saga University-Asia/Pacific Cultural Centre for UNESCO (ACCU), 9–25 March 2008 [cit. 2013-03-16]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 February 2014.
  132. ↑ Motufoua Secondary School [online]. [cit. 2012-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 March 2019.
  133. ↑ Fetuvalu High School (Funafuti) [online]. [cit. 2012-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 27 September 2013.
  134. 1 2 3 Hedley, pp. 40–41
  135. 1 2 GOLDSMITH, Michael. Transformations of the Meeting-House in Tuvalu. [s.l.]: Antony Hooper and Judith Huntsman, eds., ‘Transformations of Polynesian Culture’ Polynesian Society, 1985.
  136. ↑ PANAPA, Tufoua. Ethnographic Research on Meanings and Practices of Health in Tuvalu: A Community Report [online]. Report to the Tuvaluan Ministries of Health and Education: Ph D Candidate Centre for Development Studies – "Transnational Pacific Health through the Lens of Tuberculosis" Research Group. Department of Anthropology, The University of Auckland, N.Z., 2012 [cit. 2018-01-06]. S. 39–41. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 4 February 2018.
  137. 1 2 TIRAA-PASSFIELD, Anna. The uses of shells in traditional Tuvaluan handicrafts [online]. SPC Traditional Marine Resource Management and Knowledge Information Bulletin No. 7, September 1996 [cit. 2014-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 February 2014.
  138. ↑ Kolose: The art of Tuvalu crochet [online]. March 2015 [cit. 2015-07-12]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 September 2015.
  139. ↑ MALLON, Sean. Wearable art: Tuvalu style [online]. Museum of New Zealand (Te Papa) blog, 2 October 2013 [cit. 2014-04-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 14 November 2014.
  140. ↑ KENNEDY, Donald. The Ellice Islands Canoe. [s.l.]: Journal of the Polynesian Society, Memoir no. 9, 1931. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 6 October 2022. S. 71–100.
  141. ↑ GERD KOCH (TRANSLATED BY GUY SLATER). The Material Culture of Tuvalu. Suva: University of the South Pacific, 1981. ASIN B0000EE805.
  142. ↑ TAKEMOTO, Shoko. The Art of Tuvalu – Climate Change through the eyes of artists in Tuvalu [online]. exposure.co, 4 November 2015 [cit. 2015-12-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 23 December 2015.
  143. ↑ LINKELS, Ad. The Real Music of Paradise. [s.l.]: Rough Guides, Broughton, Simon and Ellingham, Mark with McConnachie, James and Duane, Orla (Ed.), 2000. ISBN 1-85828-636-0. S. 221.
  144. ↑ CAPT. JOHN HENSFORD, WITH PHOTOS BY TONY PRCEVICH. The Royal Visit to Tuvalu – September 2012 – The Inside Story [online]. 2012 [cit. 2016-01-06]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 8 March 2016.
  145. ↑ MURPHY, Victoria. Game of thrones: Duke and Duchess of Cambridge play king and queen before dancing the night away in Tuvalu. Mirror Online Edition. London: 18 September 2012. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 21 October 2012.
  146. ↑ Ethnic Foods R Us [online]. [cit. 2020-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-09-26. (anglicky)
  147. ↑ Tuvalu Tuna | Global Table Adventure [online]. [cit. 2020-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
  148. ↑ Coconut Banana Fritters | Global Table Adventure [online]. [cit. 2020-08-09]. Dostupné online. (anglicky)
  149. ↑ Tuvalu: Coconut Banana Fritters. MealPlannerPro.com [online]. [cit. 2020-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-08-10. (anglicky)
  150. ↑ Squires, Nick (20 March 2006). "South Seas war club cricketers take a beating from football" – The Telegraph. Retrieved 21 September 2015.
  151. ↑ SQUIRES, Tony. Testing time for tiny Tuvalu. BBC News. 1 April 2012. Dostupné online [cit. 31 October 2012].
  152. ↑ Bennetts, Peter; WHEELER, TONY. Time & Tide: The Islands of Tuvalu. [s.l.]: Lonely Planet, 2001. ISBN 1-86450-342-4.
  153. ↑ PANAPA, Tufoua. Ethnographic Research on Meanings and Practices of Health in Tuvalu: A Community Report [online]. Report to the Tuvaluan Ministries of Health and Education: Ph D Candidate Centre for Development Studies – "Transnational Pacific Health through the Lens of Tuberculosis" Research Group. Department of Anthropology, The University of Auckland, N.Z., 2012 [cit. 2018-01-06]. S. 19, footnote 4. Dostupné online.
  154. ↑ Hedley, p. 56
  155. ↑ MORGAN, Liam. Tuvalu claim first-ever Pacific Games gold medal as Samoa and Nauru share Port Moresby 2015 powerlifting spoils [online]. 10 July 2015 [cit. 2015-07-16]. Dostupné online.
  156. ↑ Powerlifting 120kg Male [online]. 10 July 2015 [cit. 2015-07-11]. Dostupné online.
  157. ↑ Sport: Tuvalu wins first ever Pacific Games gold [online]. 11 July 2015 [cit. 2015-07-12]. Dostupné online.

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
  • Obrázky, zvuky či videa k tématu Tuvalu na Wikimedia Commons
  • Slovníkové heslo Tuvalu ve Wikislovníku
  • CIA. Tuvalu - The World Factbook [online]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2026-01-23. (anglicky) 
  • Tuvalu [online]. Encyclopaedia Britannica. Dostupné online. (anglicky) 
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Tuvalu&oldid=25902421“